Zároveň můj pohled bude o něco odlišnější, než pohledy zbytku skupiny, protože jsem tam přecijen byla už loni a tak můžu bohužel srovnávat.
Let do Litvy byl zajímavý, hlavně čtyřhodinový přestup ve Varšavě, kde si k nám hned po příchodu přisedli dva pánové a začali si s námi povídat. Ukázalo se, že jeden z nich je pan Felix Opatowski, který přežil pobyt v několika koncentračních táborech, setkal se se spoustou nechvalně známých osobností a vydal o svých počinech knihu. Byl zrovna na cestě do Postupimi, kde měl přednášet na školách a zároveň točit dokument, ve kterém patrně budeme také, protože nás jeho kamarád z Kanady téměř celou dobu točil na kamerku. Pokecali jsme o druhé světové (pánové měli štěstí, že potkali nás dva s Alfredem), o hokeji, o našich zemích a na závěr se s námi pánové pomodlili za lepší budoucnost. Protože my jsme mládež a my jsme teď jejich budoucnost. Řeknu vám, že tohle bylo dost silné.
Ubytování bylo příjemné, jen jsme místy chytali tiky z toho, že nevíme, kdo kde a kdy a jak bude spát. Alfred byl sám, zbytek týmu chrněl na pokoji s random litevským hipsterem, amíkem a dost nepříjemným (ale s Kurem jsme se shodli, že i docela hezkým) němcem. Druhý den jsme se museli dvakrát stěhovat, abychom nakonec skončili v sestavě, v jaké jsme byli po celý zájezd - celý český tým po hromadě, plus dva švédi nádavkem. Jeden z nich byl naštěstí účastník loňksého ročníku, tak jsem měla na pokoji "samé známé". Problémy měli spíše oni s námi, protože jsme vykecávali do tří do rána a v momentě, kdy začal dělat Alfred vtípky, nevyspal se opravdu nikdo.
Na ubytovně ale byly asi jen tři záchody a navíc spojené se sprchou, takže člověk si prostě po ránu na ten záchod nezašel, protože se někdo sprchoval.
Lidé byli letos také moc fajn. Přijeli lidé z Litvy, Švédska, Česka, Polska a Irska. Všechny irky byly neuvěřitelně hodné. Průser ale spočíval v tom, že už nás tam bylo tolik, že jsme se nestihli pořádně seznámit. Každý znal svůj tým na cosplay challenge, lidi ze svého pokoje a tím to tak nějak končilo.
Naše partička byla epic. Sice jsme si v průběhu trochu lezli na nervy (já nadávám jak dědek krmící holuby, Kuro fňuká, Fred nezavře pusu, ...), ale téměř od první chvíle jsme byli jednotná skupinka, která se po večerech bavila spolu, měla podobné narážky a aplikovala typickou českou povahu snad už na letišti. Češi mají (jak jsme řekli na našem kulturním večeru) schopnost se pořád urážet.
Cosplay challenge je věc, ze které budu mít osypky ještě nějakou dobu. Jednoho večera nám bylo oznámeno, že budeme rozděleni do grup z různých států, dostaneme 100 euro a v neznámých litevských obchodech budeme nakupovat materiály a připravovat kostým. Na ten jsme měli asi 8 hodin čistého času. Bez nástrojů, bez šicího stroje a zázemí. (!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!)
Museli jsme si proto vybrat něco jednoduššího, něco, co se za tu dobu dá zvládnout. Rozlosování bylo dost nešťastné, protože lidi se tahali random z celého balíčku a ne jen ze seznamu států. Stalo se tedy to, že Kuro měl v týmu 4 švédské cosplayerské nováčky, já tři poláky, kteří znali své suroviny a schopnosti a Juri měla v týmu 4 litevce, kteří se prostě domlovali mezi sebou a pak se jentak mimochodem podívali na zbytek týmu, jakože co oni na to.
Náš tým si vybral Chell z Portalu a já se už první večer tloukla do hlavy nad tím, jak si fantasticky vymejšlej výrobu portal gun ze surovin, které možná v Litvě ani neseženeme. Nehledě na to, že jsem si vedle všech přišla jako největší cosplayerské hovno, které má navíc nad hlavou ceduli "2x na Eurocosplay". Ale vítejak. Když srovnáte českého reprezentanta například s těmi polskými...
Rozdělili jsme se do týmů a každý šel do jiného obchodu. My šli do látkového a já myslela, že budu plakat. Škoda jen, že jsme se tam nemohli podívat později, ale místy jsme byli dost nesvéprávní, takže jsme se nemohli jentak rozhodnout, co chceme udělat ve volném čase.
Přidala jsem se k šicímu týmu a na chlapech nechala tu portal gun, protože jsem se dost děsila toho, co z ní nakonec vyleze. Došlo na má slova. Tým si po nějaké době uvědomil, že ji nestihnem, tak jsme předělali celý koncept scénky a vyzdvihli to, že je nedokonalá a nedodělaná. To se nedá říct o šicím týmu. Za dvě hodiny (V RUCE!!!!!) jsme měly hotovej celej oranžovej overal, já druhý den společně s jednou irkou dodělala tričko a většinu bílého lemování jsme na overal nažehlili ASDFGHJKL spasitelským vynálezem zvaným termo tape. (I cried. I cried a lot.)
Vystoupení nakonec proběhla celkem vpohodě a já se rozhodla, že si ten Portal možná i zahraju, po tom, co mi ho Wiktor kus ukázal.
Jídlo byla věc, na kterou budu (místy s velmi zoufalým výrazem) vzpomínat navěky. Jak jsem z něj loni byla naprosto odvařená, letos jsem plakala a plakala a nebyla jsem sama. Bylo toho žalostně málo a jídla se po druhém dni začala opakovat. Deja vu jídla, to jako vážně.
A POHANKA. KDO MI KDY DÁ POHANKU, TOHO CEKAJ TANTALOVA MUKA A ČÍNSKÉ MUČENÍ ZVANÉ BUDÍK.
Organizace měla trochu bordel v našich vypsaných alergiích a pár lidí mělo problém s tím, že dostalo jídla, která nemohli jíst. Já například nesmím papriky a jak nebylo v jídelníčku napsáno, co jím, nechtíc jsem něaké snědla ve svých těstovinách. Půl večera jsem se pak prosvíjela a pronadávala, pak jsem si ale řekla, že se přestanu litovat a šla jsem si strčit ruku do krku a potykat si s litevským záchodem.
Většinu jídla jsme nakonec řešili nákupy, při kterých jsme děkovali nebesům, protože v Litvě je naštěstí docela levně. Pokud se vám to nesnažili v jednom kuse sežrat všudypřítomní holubi.
Program byl místy až moc nabitý a vůbec mi celou dobu přišlo, že jsme hlídáni jak na táboře. Téměř nejlepší moment byl proto ten, kdy jsme se s Juri odtrhly od skupiny a šly si dát kafe a projít se do parku, kde nás nikdo nehlídal, nekomandoval a neřešil, co děláme. Workshopy zde byly taky. Například jeden herecký, který se ale točil kolem cosplay challenge a lektorka probírala jen naše scénky na něj, takže jsme se naučili prd. Ten make-upový byl dost fajn, jen lektorce asi nikdo nevysvětlil, že si kostýmy šijeme na sebe a ne na modely, a proto se nemusíme zaobývat kravinami typu "vyberte si správně svůj model", "dotvořte mu look účesem" nebo "naučte se kreslit na svého kamaráda", což byl náš poslední úkol. Celý český tým si načmáral na xicht srnky a koloušky a také jsme byli jediní retardi, kteří si xichtpaint nechali. Poslední byla přednáška... patrně o manipulování lidí. Netuším, půl jsem jí prospala a po tom, co pán naprosto zvoral a zmotal výklad teorie relativity, jsem si narvala látku a špendlíky do uší a odmítala dál poslouchat.
NowJapan byl větší a velkolepější, než posledně. Celá akce se přesunula na ekvivalent litevského výstaviště, cosplay sál byl velký pomalu jako ten na Londýnském Eurocosplayi, ale přišlo mi, že to oproti loňsku ztratilo tu komorní atmosféru.
Opět zde byly stánky, japonské workshopy a spousta fotografů, které absolutně nezajímá fakt, že jim chcete na fotku zapózovat a bez problémů vás vyfotí v momentě, kdy se rejpete motykou v nose. Pokud si někdo myslí, že to je v česku špatné, měl by se podívat na deset minut na NowJapan.
Orgové pokračovali v úžasné logice nulového přísunu potravin a donesli pro celou grupu dva ubzděné tácky sushi, ze kterých si každý dal dva kousky a to byl oběd. Con byl daleko od města a na consitu samotném se nedalo skoro nic k jídlu sehnat (pokud člověk nejí předražené sushi). Druhý den se polepšili - těch tácků bylo pět a my se všichni reálně najedli.
Během cosplay soutěže se odprezentovaly naše kostýmy vyrobené v challenge a já jsem nakonec dost spokojená s tím, jak ten náš dopadl.
In general bych řekla, že to byla dost příjemná akce a pokud jsme zrovna nestáli v kruhu na nehráli si na déšť (to kvůli spojení kolektivu), byla pro nás všechny i velice přínosná. Pár nových technik umíme, známe nové a velice fajn lidi a máme tak díky tomu kontakty na cosplay komunity v různých částech evropy.
Organizace byla o něco lepší ta loňská, letos byl zase lepší merchandise a promo celé akce. Loni organizátor věděl, co to je coslay, letos jsme to museli slečně trochu objasňovat. Mrzelo mě, že program byl jak přes kopírák s tím loňským, snad kromě cosplay challenge. :D
Akce jako je tahle, jsou vždycky super a já byla štěstím bez sebe, když jsem zjistila, že se do svého milovaného Vilniusu vrátím. Moc ráda bych tam jela znova, tak snad mi to někdy vyjde a upřímně držím palce výpravě, co pojede příští rok, protože se rozhodně mají na co těšit.
UŽUPIS S VÁMI. LIVE LONG AND UŽUPIS.
Žádné komentáře:
Okomentovat