Kterak Arashina pýcha na prdel dostala aneb jak jsem skončila s medicínou

V mém životě se toho v poslední době událo fakt hodně, spoustu událostí ani nejsem schopná ještě pojmout.
Jsem pryč ze školy. Z části je to mé rozhodnutí, z části je to shoda událostí. Zatím je to moc čerstvé, takže pocity ještě pořád vřou a já sama zatím vidím více negativ než pozitiv.
Povyprávím vám tedy svůj skromný příběh a zároveň se trochu vybliju, protože si prostě a jednoduše potřebuju pofňukat, politovat se a zanadávat si na svůj život.
Jedna věc tu ale je. Ulevilo se mi.



Nějakou dobu jsem tu balancovala nad tím, jestli to nevzdám sama od sebe a neukončím to sama. Škola za mě rozhodla a ikdyž to bolí, uvědomuju si, že na medicínu asi opravdu nejsem ten správný typ. Víte, ve škole máte lidi, co se učí, mají spoustu koníčků, kamarádů a přitom mají skvělé známky a všechno dávají na předtermín. Máte tu chytré lidi, kterým to skáče do hlavy samo. Máte šťastlivce, kteří si vytáhnou přesně to, co se zrovna učili a na testy mají vždycky tu nejlepší sadu otázek.
Já nejsem ani jedno.
Mám zájmy, ale díky nim nestíhám. Vyřazovat je nemíním, ikdyž mě škola za poslední rok okleštila o všechno, co mám ráda, vyjma cosplaye. Ovšem stahovat pazoury začla už i na něj. Na testy mám ukrutnou smůlu a většinou schytám otázky, u kterých se některé spolužačky diví, jestli v knize vůbec byly. A dokonale chytrá také nejsem.
Mé plusy a předpoklady? Mám skvělou paměť a pamatuju si každou blbost. Jsem cílevědomá a jdu si za tím, co chci.
Mé nedostatky? Velice špatná schopnost udržení jakékoliv pozornosti. Učení buldozerového typu ("Času dost, času dost, kurva, zejtra mám zkoušku!!"). Sklony k pýše a usínání na vavřínech. A nedostatečná psychická zdatnost.
Většinu léta jsem ležela doma v knihách, hnaná nervy. Neviděla jsem nikoho, kromě mamky a Vojty a kromě toho, že jsem si na dva víkendy zdrhla na cony.
Střídavě jsem hubla a přibírala, barvu v obličeji dostanu snad příští léto, byla jsem párkrát zvracet, měla jsem zažívací problémy, začaly mi potíže s močákem a k tomu jsem si uhnala stresový zánět žaludku, díky kterému jsem se skoro týden nemohla ani hnout.
Toliko k chorobopisu.
Nyní přichází psychika.
Víte, ono dělat tu školu s vědomím toho, že na vás půl rodiny spoléhá, že babička nespí, děda to bere jako jedno ze svých posledních zbožných přání a mamka bere vaše neúspěchy jako ty svoje... není to dvakrát fajn. Celou dobu máte nervy nadranc z toho, abyste tyhle lidi nezklamali. A co si budeme povídat, na medině je k tomu zklamání dost blízko, protože u žádnýho testu není jistý, že se povede.
Během "prázdnin" jsem začala kolabovat po stránce mentální. Začala jsem být protivná, více háklivá, hádavá, měla jsem strašně moc zkratů a o vybrečených slzách ani nemluvím. Na to, že jsem věřící, jsem dokonce i párkrát uvažovala nad tím, že se na všechno vyseru a skončím to. A to už byl rudý praporek.
Ano, můžete si říct, že jsem blázen a moc si to beru. Že se moc bojím a připouštím si neúspěchy. Možná to tak je. Ale nenadělám s tím nic, protože to jsem prostě já.
Po dvou měsících tohoto všeho jsem došla na  zkoušky a tím, že to přece zvládnu. A ono ne. A já to potřebovala, protože do dalšího semestru mi chybí jeden, slovy JEDEN kredit. Až si někdy budete myslet, že máte fakt smůlu, vzpomeňte si na mě.
Když jsem se dozvěděla, že už to dál nejde, skoro jsem dostala zástavu srdce. Mamka se na nějakou dobu téměř "vypnula". Děda upadl do šíleného smutku a babička, po prvotním šoku, naštěstí naznala, že na tom svět nestojí a že mi drží palce. Strejda, který mě jako první odrazoval (sám pan doktor), řekl, že aspoň nehodím šest let do kýblu. Táta byl prvotně dost vpohodě, druhý den mi volal, řval na mě jak tur a další den byl zas vpohodě.
Hned po Litvě se zapíšu na pracáku, do kurzu angličtiny a pokud to vyjde, budu rok pracovat, učit se na přijímačky a chodit na angličtinu, abych nevypadla ze soustavného učení.
Obor si asi budu hledat nový. Nevím, jestli budu mít nervy na medinu. Asi bych se to zvládla (i se svou smůlou na testy) naučit, ale opravdu nevím, jestli na to mám psychicky. Sebevědomí by se mi po tomto roce vešlo do malinké škatulky. Ono udělá hodně to, že se učíte, makáte a přitom většinu testů a zkoušek dáváte buď těsně nad nebo těsně pod bodovou hranici. Samotné mi trvá dlouho udržet pozornost. Nelíbí se mi zráta zájmů, během roku jsem měla i období, kdy jsem brečela, že si ani nestihnu nakreslit jeden pitomý obrázek. Kamarádi vás velice rychle vyřaděj z dění a chodu, protože "Arashi, ta je přece na medině, ta je no-lifer, ta určitě nechce ani odreagovat". Život se vám zmenší na školu a něco drobného kolem. Pokud nejste náhodou dobří, což já asi nejsem.
Nemluvě ani o tom, jak se tady doma absolutně nedalo vydržet. Mamka v nervu, já v nervu. O Vojtu jsem si svoje nervy otírala více, než bych sama chtěla.
Beru to tak, že největší ránu dostala moje pýcha. Byla jsem hrozně hrdá na to, na jaké škole jsem, co mohu studovat a dělat. A nikdo by, podle mě, neměl být až moc hrdý.

Píšu to, abych se vylila a trochu osvětlila stinné stránky školy, nad kterou uvažuje pořád víc a víc lidí. Škola je to skvělá, pitvy mi budou chybět a medicínské předměty taky. Byla to totiž jedna z věcí, co mi fakt docela šla. Anatomický atlas si asi (z nostalgie) nechám, zbytek věcí prodám. Ale asi jsem na to opravdu neměla náturou, psychikou, vlastní pohodlností a možná i tím, že jsem holt člověk, co má dost zájmů a chce je mít i nadále.
Děkuju vám, pokud jste to dočetli až sem. Potřebovala jsem si trošku vyblít srdíčko a jsem moc ráda za každého, kdo si mě vyslechne a poradí. Zároveň držím palce všem, co to studují a obdivuju je.
Teď budu rok přemýšlet, co dál. Pokud někoho napadne nějaký zajímavý obor pro studium a následná práce pro život, ať mi dá vědět. :)